Hřbitov splněných přání - ukázka z připravované knihy

Představte si, že bydlíte v domě, který dokáže splnit všechny vaše touhy. Jenže nic v životě není zadarmo. Dejte pozor na to, co si přejete. Mohlo by se vám to splnit...

PROLOG

Alice utíkala. Hrubý asfalt ji bodal do bosých chodidel, ale neustále zrychlovala. Musela. Její malá dcerka byla v nebezpečí. Sledovala drobné otisky nohou, které světélkovaly ve tmě. Netušila, jak je to možné a bylo jí to jedno. Modlila se, aby jí neublížili. Její sladké holčičce, která před pár týdny sfoukávala sedm svíček z narozeninového dortu. Dostala domeček pro panenky a zářila štěstím. Chtěla si do něj vyrobit nábytek a teď už je možná mrtvá.

"Ne!" vyjekla a zakopla o koloběžku, která se povalovala uprostřed silnice. Upadla a sedřela si dlaně do krve. Na chvíli ji přepadla panická hrůza, že už nedokáže vstát. Válela se na vlhkém asfaltu, jehož chlad snadno pronikal přes tenkou látku noční košile, která se lepila na její prokřehlé tělo. Převalila se na bok a pohlédla do jednoho z oken rodinného domu, ze kterého před chvílí vyběhla. Nesvítilo se v něm, ale byla si téměř jistá, že za záclonou někdo stojí. Mladší sestra, která je tak srdečně přivítala, když s dcerou dorazily na jarní prázdniny. Ještě odpoledne seděla u ní v kuchyni a pozorovala její vřelý úsměv. Stejně vřelý jako káva, kterou upíjela, zatímco poslouchala další epizodu drbů z téhle podivné komunity.

"Pomoz mi!" zakřičela do noci, když se vyškrábala zpátky na nohy. Jedinou odpovědí, které se jí dostalo, bylo kvílení studeného větru.

Doběhla na konec ulice, kde se rozkládal honosný bungalov. Ve skutečném světě by jí připadal jako dokonalý domov, který obývala spořádaná rodina. Na tomhle temném místě, do něhož vkročila, aby našla svoji holčičku, však cítila, že se jedná o smradlavé doupě plné zla. Bylo těžké uvěřit, že takové místo skutečně existuje. Zhmotněná noční můra, ze které se nelze probudit.

Vjezdová brána se začala otvírat. Čekali na ni. Přední okna domu zářila do tmy jako dvě žhnoucí oči. V jednom z nich se objevila silueta malé holčičky.

"Terezko!" vykřikla, rozběhla se ke vchodovým dveřím a zařvala bolestí. Střepy… byly všude. Malé překvapení pro vyděšenou matku, která se ještě před několika minutami chystala do postele, ale místo toho stála tady. Bosá a téměř nahá.

Klopýtala ke dveřím. Každý její krok provázelo plesknutí zakrvácených chodidel. Uchopila nerezovou kouli a lomcovala s ní jako smyslů zbavená. V krku cítila měděnou pachuť. Dotírající poryvy ledového větru z ní postupně vysávaly veškerou energii.

Okno, blesklo jí hlavou. Musím rozbít to podělaný okno, i kdyby mě to mělo zabít.

Vchodové dveře se náhle otevřely, jako by někdo za nimi slyšel její myšlenky a chtěl předejít té nepěkné podívané. Nebo ji přinejmenším odložit na neurčito.

"Božínku," pronesla jakási stařenka v béžovém županu. Vypadala vyděšeně.

"Kde je moje holčička?"

"Je v kuchyni a pije horkou čokoládu. Přišla sem celá zmrzlá stejně jako vy. Pojďte rychle dovnitř."

"Zlatíčko," zvolala Alice, když uviděla svoji dceru zabalenou do deky. "Tak strašně jsem se o tebe bála," vyhrkla a objala ji.

"Babička na mě byla moc hodná."

Alice sebou škubla. "Ta paní není tvoje babička."

"Ale mohla by být," namítla Terezka a zachichotala se. Alici z toho smíchu přeběhl mráz po zádech.

"Musíme jít, broučku. Tohle místo –"

"Ne, dokud mi nevysvětlíte, co se stalo," přerušila ji stařenka. "Zjevíte se tady uprostřed noci. Nejdřív ta princeznička jenom v pyžamu, co hledá tatínka. A pak vy… božínku… co se vám stalo?" zhrozila se a ukázala na její zakrvácená chodidla.

Alice její otázku ignorovala a zadívala se na dcerku. "Koho, že jsi to hledala?"

"Nezlob se na mě," špitla Terezka a usrkla další doušek horké čokolády.

"Já se přeci nezlobím. Co tě to napadlo?"

"Napij se," odvětila dcerka.

Alice nehodlala ztrácet čas. Musely co nejdřív vypadnout. Jenže ta vůně… ta vůně, co se linula z hrníčku, byla jedinečná. Čím víc ji vnímala, tím víc obrušovala hrany jejího strachu.

"Napij se, maminko, a já ti všechno povím."

Natáhla ruku a poslechla svoji malou holčičku. Čokoláda chutnala skvěle. Přímo božsky. Jako by se v ní pozvolna rozpouštěla veškerá bolest, kterou cítila na těle i uvnitř v srdci. Položila hrnek zpátky na stůl a zamrkala. Dotýkala se rtů. Zmateně. Provinile.

"Hledala jsem tatínka, abych ti udělala radost," spustila Terezka. "Ne toho, který nás zlobil. Lepšího. Hodnějšího. Takovýho, co tě nebude mlátit."

Alice vytřeštila oči. Malé byl sotva rok, když se to peklo odehrávalo den co den. Začalo to jednou fackou. Jenže s jídlem roste chuť, a když se jeho dlaně sevřely do pěstí, bylo to horší. Mnohem horší. Nikdy s ní o tom nemluvila. Jak to věděla? Jak?

"Jednoho jsem tady potkala," dodala Terezka.

"Cože?"

"Než jsi přišla. Je moc fajn."

"Dost!" vykřikla Alice, vzala dcerku za ruku a táhla ji pryč.

Stařenka stála opodál, opírala se o kuchyňskou linku, kroutila hlavou a nespokojeně mlaskala.

"Maminko, já nechci zpátky," vzpouzela se Terezka. "Prosím, prosím, prosím."

Alice ji vzala do náruče a zaúpěla. Dvacet kilo živé váhy navíc přivolalo novou vlnu bolesti do jejích chodidel. Belhala se k příjezdové bráně a s každým přibývajícím metrem živila naději, že se jim podaří uniknout.

"Mějte rozum, děvenko," slyšela chraplavý hlas za svými zády a letmo se ohlédla.

Drobná stařenka stála ve dveřích. Ledový vítr si pohrával s bílými chomáčky jejích vlasů a vypadalo to, že ji každou chvíli odfoukne kamsi do tmy.

"Nasrat," procedila Alice mezi zuby, přivinula si plačící dcerku pevněji k tělu a pokusila se zrychlit.

Stařenka zavrčela, obrátila pravou ruku dlaní vzhůru a zvedla ji do výše ramen. Střepy u brány vzlétly nad zem a ve svitu měsíce se zlověstně blyštěly. Alice nevěřícně zírala, jak jí levitují před očima.

Stařenka zakmitala ukazováčkem. Jeden ze střepů prosvištěl vzduchem a zaryl se Alici do ramene. Zaječela a otočila se, aby ochránila svoji dceru.

"Co po mně chceš? Co po mně, kurva, chceš?"

"Nemluvte takhle před tím dítětem," pokárala ji stařenka. "Proč nejdete dovnitř do tepla?"

"Je mi zima," vzlykala Terezka a neklidně sebou vrtěla.

Alice zůstala na místě a upřeně hleděla té staré harpyji do tváře. Vypadala jako kouzelná babička z pohádky. Byla to přesvědčivá maska. Až na ty dva rozpálené uhlíky. Oči šelmy, která lační po cizím utrpení.

Stařenka zakmitala prstem a Alice zařvala bolestí, když další střep pronikl tenkou látkou noční košile na jejích zádech.

"Svině," zachroptěla.

Stařenka se jízlivě usmála a nechala dalších pět střepů, aby vykonaly dílo zkázy.

Alice pustila dcerku na zem a klesla na kolena.

"Maminko, pojď dovnitř," kňourala Terezka.

"Maminka už bude hodná," zavrněla stařenka, když přišla k nim. Přehodila si Alici přes rameno s nepřirozenou lehkostí, jako by zvedala samotnou noční košili, a vzala holčičku za ruku.

Alice v mrákotách vnímala, jak jí ze zad stékají potůčky krve a po chvíli milosrdně ztratila vědomí.

*****

Otevřela oči. Zvedla hlavu a snažila se zorientovat. Ležela v posteli a všude kolem byla tma.

"Už je ti líp?" ozval se dětský hlas.

Alice sebou trhla. Vůbec si nevšimla, že vedle ní leží ještě někdo další.

"Spala jsi tak dlouho," špitla Terezka. "Bála jsem se, že už se neprobudíš."

Alice pocítila nesmírný vděk. Nahmatala její vlásky a políbila ji na čelo. Otevřela ústa a hned je zase zavřela. Bojovala se slzami. Sen. Byl to jenom hnusnej sen.

"Hned zítra si sbalíme věci," vysoukala ze sebe nakonec. "Vrátíme se domů. Tetě to nějak vysvětlím."

"Ne."

Alice ztuhla. "Co je s tebou?" zamračila se. "Mluv se mnou," naléhala po několika vteřinách ticha. "Terezko?"

"Tohle už není moje jméno."

"Co to povídáš?"

"Babička mi dala jiný…"

Alice pocítila závrať. Místnost, jako by se otočila kolem své osy a zaklapla zpět na svoje místo.

Cvak!

Nebyly v sestřině pokoji pro hosty. Nebyly v jejím domě, do kterého je pozvala na jarní prázdniny. Nebyly dokonce ani v tom zatraceném světě, kde před šesti lety ochutnala kyselé hrozny domácího násilí. Nebyly, nebyly, nebyly.

"Ta bláznivá ženská není tvoje babička!" vykřikla. "Tvoje skutečná babička –"

"Je mrtvá," dořekla Terezka. "Sežrala ji příšera. Ale nebylo to, jako když had spolkne malou myšku. Tahle ošklivá šedivá obluda ji sežrala zevnitř."

"Mlč!" Alice se chytla za spánky. Její holčička už zase mluvila o věcech, které nemohla vědět. Navíc se zdálo, že si v tom libuje. Vyprávěla o rakovině, jako by to byla nějaká pokřivená bajka.

"Není se čeho bát, maminko. Tady nám bude dobře, uvidíš. Chtěla jsem jenom, abysme už nebyly na všechno samy. Často jsi brečela. Myslela jsi, že to neslyším, ale zdi v našem bytě jsou jako papír. Nic z toho už nás nemusí trápit. Máme tady všechno, co potřebujeme. Oni nám pomůžou."

"Kdo oni?"

"Naše nová rodina. Vždycky jsem si přála sestřičku. A tady jich mám hned několik. Ale neboj se, maminko. Myslela jsem i na tebe. Mám pro nás skvělýho tatínka. Babička říkala, že se ti bude moc líbit."

"To není tvoje babička," zakňučela Alice a zhroutila se na polštář.

"Tatínek za chvíli přijde, aby ti udělal dobře."

"Cože?"

"Neboj. Už tě viděl svlečenou, když ti léčil bebíčka."

Alice opatrně zkoumala poraněná místa, na kterých byly obvazy. Když si mnula levé chodidlo, ucítila prudké píchnutí do krku.

"Co jsi to udělala?"

"Až vyrostu, budu doktorka. Babička říkala, že injekce bude dobrý začátek. Bolelo to, maminko? Jestli ne, tak už mi to docela jde."

Alici zachvátila hrůza. Chtěla vyskočit z postele, ale tělo ji přestávalo poslouchat. Zaškubala nohama. Víc nesvedla. To svinstvo ji během chvíle proměnilo v hadrovou panenku. Svalila se na bok a lapala po dechu.

Dveře do pokoje se pootevřely a pustily dovnitř pruh světla.

"Nebudu rušit," řekla Terezka a protáhla se na chodbu.

"Neo… štěj mě," zamumlala Alice. Z koutku úst jí vytekl pramínek slin. Postel za jejími zády se prohnula. Někdo si vedle ní lehl. Jak se tam dostal? Neviděla ho přicházet. Byl to vůbec člověk? Páchl jako zdechlina.

Terezka se zahihňala a práskla dveřmi.

Alice civěla do tmy a bezmocně sténala.

"Vítej doma, děvko," zašeptal.